GIRLSCHOOL se dají v rámci ženských kapel považovat za legendu a prakticky průkopnice. Dost možná byly první dívčí kapelou, která se začala věnovat heavy metalu. Hrají přece jen už od konce sedmdesátých let! Set těchto dam začíná s dost velkým zpožděním, což je docela rarita, neboť v průběhu celého festivalu jsem si pochvaloval, že kapely začínají více méně přesně. Před samotným vystoupením má Denise Dufort jisté výhrady k tomu, jak jí technici sestavili bicí, takže se celá bicí souprava musí upravovat a dokonce i během vystoupení je na ní patrné, že bubny nejsou v takové pozici, v jaké by si představovala. Technické problémy kapelu dost trápí, jelikož v určité pasáži není vůbec slyšet basa. Ale technika je to jediné, co kazí historicky první koncert GIRLSCHOOL u nás. Musím přiznat, že po WALTARI to pro mě bylo druhé nejlepší vystoupení letošní Benátské. Rád bych se na holky podíval ještě někdy. Skladby jako „Race With The Devil“, „Take It All Away“ nebo „Emergency“ neměly chybu. Můj zájem o kapelu ještě více podnítila skutečnost, že skladbu „I Spy“ (snad jsem rozuměl správně) z připravovaného alba, jež má vyjít letos v říjnu, bude zpívat sám Ronnie James Dio. Podle jejího živého předvedení bude mistrovi šitá na míru. GIRLSCHOOL se představily perfektním koncertem a já jen doufám, že se u nás ještě někdy objeví s trochu delším koncertním setem.

autor: Crimson Thunder
www.volumemax.cz

***

...Potom ještě na skok na Petra Muka (je stále takový smutný..., no jiné už to asi nebude). A potom už jsem se dočkal. Kde bych si před skoro třiceti lety mohl myslet, že ty skvělý holky z Girlschool, které vyřvávaly z kotoučáku B51 na našem středoškolském internátě někdy uvidím živě. Těšil jsem se, obavy ale byly značné. Vloni jsem totiž zažil velké zklamání z odvaru kdys skvělé Suzi Quatro. Druhé zklamání v řadě, to by bylo neštěstí. S Girschool to ale dopadlo dobře. Už jen přípravy na vystoupení. To k bicím přišla postarší, hodně korpulentní dáma. Dát ji na hlavu šátek a opásat květovanou zástěrou, mohla by v Česku na trhu prodávat přebytky ze zahrádky. Co ale za chvíli tahle ženština za bicími předvedla, to bylo strhující. Ano, Girschool jsou už postarší dámy, ale daly rychle zapomenout na loňský koncert své vrstevnice. Dokázaly si zachovat vše, co znám ze starých desek. Vrátil jsem se s nimi do báječných středoškolských let. Už jsem ani nedoufal, dík!



autor: Pavel Charousek
www.turnovskovakci.cz

***

Girlschool – metalová legenda, avšak s mladým publikem

Kdo by čekal v prvních řadách pamětníky největší slávy této kapely, poměrně by se mýlil, na tuto kapelu byli zvědaví především mladí lidé. Ačkoliv se nekonal příliš velký kotel a dovádění, předvedli údernou smršť tvrdé hudby plné výborné kytary i basy. Při jejich vystoupení si člověk mohl pomyslet, že když byly mladší, tak to musel být ještě lepší pohled a zážitek. Ale času neporučí ani metal.

autor: Slečna Blázen
www.garama.cz

***

...Po Mňága a Žďorp se začalo připravovat jeviště pro GIRLSCHOOL, což bohužel zabralo víc času, než bylo v plánu. Páni bedňáci zřejmě neuměli english. Denise Dufort asi desetkrát vysvětlovala jednomu z nich, že chce ten kotel postavit jinak, ten jí nerozuměl a navíc měl ještě více než provokativní tričko s velkým nápisem WHAT?.. Ani se nedivím, že to Denise vzdala a šla si dát pivo,  nakonec se to ale dalo do pořádku. Před Green stage už stál zvědavý dav, fanoušci z autogramiády a já jsme byli vepředu a po intru to holky odpálily s C'mon Let's Go - první písničkou, kterou jsem od nich slyšela a kterou jsem si zamilovala. Na jevišti vypadaly ještě líp než v zákulisí, byly to pravé rockerky. Jackie Chambers v kožených kalhotech a tílku, Kim McAuliffe v černých džínách a černém tričku s krátkým rukávem, Enid Williams s koženou minisukní a kalhotami a Denise s typickou kšiltovkou a volným černým trikem. Většina lidí neposlouchá dívčí kapely, protože se jim zdá slabá rytmická sekce basa+bicí. U GIRLSCHOOL se to rozhodně nedá říct. Denise má přesné tvrdé údery, je lepší bubenice než bůhvíkolik chlapů a mistrně ovládá i dvojkopák, což dává songům GIRLSCHOOL velkou šťávu, i proto se odlišují od ostaních dívčích kapel. Jejich písničky, to jsou prostě úžasný řezárny, je v tom energie i melodičnost zároveň a to všechno podtrhuje skvělý hlas Kim, která si prostě dělá co chce, když chce chraplák, tak má chraplák, když ne, tak ne. Její hlas se výborně doplňuje s uhlazenějším hlasem Enid - písničky, které obě zpívaly společně, neměly chybu.

Po úvodním vypalováku přišla na řadu Not For Sale z debutového alba Demolition a poté se Kim přivítala s publikem jejím typickým chraplavým: "CHEEEEERS!!!!" načež uvedla song I Spy z jejich nové placky s názvem Legacy, která vyjde v říjnu. Poté jsem nemohla uvěřit vlastním uším.

"And this one is for Niky!!!! Niky, where are you?" ("A tahle je pro Niky! Niky, kde seš?") Tak jsem mávala rukama a Kim si mě všimla a ukázala mi zdvižený palec: "Good, there she is. Okay, this one's called... HIT  AND RUN!!!" ("Dobrý, támhle je. Fajn, tahle se jmenuje Hit And Run!"). Páni, jaká pocta. Byl mi věnován jeden z největších hitů kapely, titulní song alba z roku 1981, které se mimochodem v Kanadě dočkalo pozlacení. Díky, Kim!

Následovala jedna pecka za druhou, převážně ze silnějších let kapely: Screaming Blue Murder, Future Flash, pak Everything's the Same - další ukázka z budoucího alba. A pak: "And this one's called... Race With...?" a já zařvala: "The Devil!!!" Kim to slyšela, usmála se a přikývla: "THE DEVIL!!!" Následovalo Demolition Boys a závěrečná hitovka Emergency, ale my jsme je ještě nechtěli pustit.... A dámy musely přidávat.  Denise se vrátila jako první, přišla k mikrofonu a zachraplala: Do you really want more? Chtěli jsme, a tak nám holky zahrály "our first single... Take It All Away!"

Potom se rozloučily s publiikem a odešly ze scény. Celé vystoupení bylo plné srandiček a hecování davu. Kim se před jedním songem napila vody a prohlásila, že miluje naši vodu a příště že zkusí pivo. Potom se omlouvala, že neumí nic česky, že čeština je těžká a že by se ztrapnila..

Je zajímavé pozorovat, jak některé kapely po třiceti letech kariéry vyhoří a veškerý enthuaismus a energie je pryč. GIRLSCHOOL je jedna z mála kapel, o které se to absolutně nedá říct. Dlouho jsem nezažila koncert, který by měl takový drive a kde by si členové (v tomto případě členky) skupiny užívaly hraní takovýmto způsobem. Přestože jsou to dámy v letech, nečiní jim vůbec žádný problém vletět s úsměvem a nadšením na pódium a rozbalit to tam jako zamlada. Je ostuda, že měly pouze čtyřicet minut, opravdu si zasloužily víc a podle mnoha mohly klidně hrát i na Black stage místo nějaké Kim Wilde. Bohužel, nebylo tomu tak, ale i přesto byl debut "Dívčí školy" v naší republice velice úspěšný, povedený a chválený.

  

autor: Niky

www.girlschool.wbs.cz   a   www.nikiss.estranky.cz

***

Photo by aaja @ www.xichty.cz

 

GIRLSCHOOL v DRÁŽĎANECH

GIRLSCHOOL, 9 MM, ODYSSEUS & DIE ARGONAUTEN

16. února 2007, Německo, Drážďany, Titty Twister

Text: Bohouš Němec

Foto: Jiří Rogl

 

 

 

Evropské turné anglických divoženek GIRLSCHOOL probíhalo již na sklonku minulého roku, ale drážďanský koncert byl z nějakého důvodu přeložen na únor. Co se dalo dělat, museli jsme počkat. Na legendy se totiž čekat vyplácí!

Kdyby děvčata skoro před třiceti lety věděla, že jim pohnutí mysli směrem k heavy metalu vydrží takto dlouho, jistě by zvolila jiný název, než 'Školní dívky'… Každopádně dívčí elán z nich naštěstí nevyprchal! Ale nepředbíhejme.

Redakční 'prasečák', jinými slovy dodávka vozící znavené redaktory, si v odpoledních hodinách pochytal osazenstvo vyzbrojené těmi správnými patronami a zvolna se vymotával páteční Prahou směrem k severu. Bylo nutné udělat strategické mezipřistání k doplnění pohonných hmot přítomných, stále na objemu nabírajících fotografů.

 Sníh a mráz vzal dávno za své, jen Girlschool zůstávají, chtělo by se nejednomu z osádky zvolat. Ale ne vždy tomu tak bylo. A tak cesta přes hraniční hory utekla jako mládí. Hlídači sjednocené Evropy dlouhovlasému osazenstvu nebyli zrovna nakloněni, a tak po krátké lustraci zbývalo posledních půl sta kilometrů k epicentru dění.

 

 Jackie Chambers

Kim McAuliffe

Jakýpak by to byl koncert, kdyby ten trouba, co řídí, alespoň jednou nezabloudil. Ještě že na poslední lavici trůnil plzeňský Ozzy, cestovatel ošlehaný všemi evropskými větry. Po krátké poradě v místním Lidlu jsme nabrali kurz 'come back' a statný pětačtyřicátník již vedl kola neomylně k rockovému doupěti. Fígl s parkováním vyšel a posádka ovlivněna kovovými siločarami šla najisto.

 Zvolna se trousící máničky dávaly jasné znamení, že klub Titty Twister musí být poblíž. Hledali jsme jej na úrovni chodníku, ale bodrý Helmut ukázal směr pod zem. K otevření mělo dojít až za více než hodinu, proto kdosi nekompromisně zavelel: rychle do knajpy! A ejhle! U jednoho stolku vidím cosi, co kdysi připomínalo bubenici Denise Dufort. Nejdříve jsem tu myšlenku zapudil, ale jakmile si k ní přisedla sólová kytaristka Jackie a posléze i zbytek kdysi 'dívčího' souboru, mýlit jsem se nemohl. Ale rád bych. Je to sice trošku neslušné, ale jestliže čelní kytarová hradba se zubem času bojuje vcelku úspěšně, pak paní bubenice svůj boj již dávno vzdala. Nutno říci, že je z kapely nejstarší. A taky za baterií není, vzhledem ke své výšce, skoro vidět. Ovšem o to více slyšet, což nám o pár hodin později vykreslilo na tvářích více než spokojené grimasy.

 V devět se otevřel klub, který nás všechny v dobrém šokoval. Jako by nás přivítalo samotné peklo. Útulná, do podivného antického stylu vymodelovaná kobka, které vévodil obří ruský zil vpasovaný vedle jeviště. Vypadalo to, jako by náklaďák spadl do nějakého kráteru po bombě a budovatelé světlých zítřků na něj postavili barák. Ale jinak skvělý fór. Na stropě viseli gumoví netopýři a mezi nimi plápolaly lustry navozující strašidelnou atmosféru.

 Poměrně strašidelná byla i první předkapela. ODYSSEUS & DIE ARGONAUTEN. Trojice prapodivně vypadajících alkoholiků nejdříve naznačila, že hudba Motörhead jim není zcela cizí, ale bohužel představa je jedna věc a skutek druhá. Písně se přes počáteční příliv energie utopily ve zbytečně rozplizlé délce a hledání umění tam, kde je zcela zbytečné. Nehledě na to, že instrumentálně trojice kulhala nejen na jednu nohu. Snad jen poslední skladba v podání šíleného kytaristy měla osobitý náboj, byť vzdáleně připomněla Törr před dvaceti lety.

 To druzí předskokané byli z jiného těsta. A to skutečně! Již před koncertem v přilehlé restauraci budila parta hustě pokérovaných těžkotonážních chlapíků patřičný respekt. Domnívali jsme se, že jde o nějaký motorkářský gang. Nikoliv. Tato čtveřice si dala krátké, ale jasně výstižné jméno 9MM. Podle kvéru. Od počátku nenechal 'XXL kvartet' nikoho na pochybách, že by snad zásobník zůstal nevystřílen. Jedna rokenrolová bitva střídala druhou, vše mělo metalicky nabroušený sound a hlavně – všichni hráli konečně přesně. Takže brutální výplach divoce pogujícího publika měl efekt a smysl. Bylo to prostě nejméně o dvě třídy dál. Nasazení, kontakt s publikem, show, image... vše bylo na úrovni profi skupin.

 Krátce před půlnocí nastal svátek. GIRLSCHOOL. A nemyslete si, že v klubu byl nějaký sraz nostalgiků a důchodců. Možná že právě naše výprava byla z návštěvníků nejstarší! Bez jakýchkoliv okolků vlítly holky na jeviště a za zvuků motorkářského intra spustily svoji asi nejslavnější pecku C’mon Let’s Go z druhé, průlomové a dnes již legendární desky Hit And Run (1981). To byl nástup jako hrom. Těsný kontakt s vařícím kotlem ihned rozdal esa shodně na obě strany a bylo jasné, že večer bude mít skvělou korunku.

 Scénář byl tušený dopředu, ale jen odkrojování z playlistu dávalo za pravdu tomu, kdo sázel, že páteř bude tvořit rané, a tedy to nejlepší období formace. Na přeskáčku se lítalo mezi druhým albem a debutem Demolition (1980). Not For Sale z jedničky vystřídala Hit And Run a za ní démonická Future Flash. Stejně se děvčata střídala i ve zpěvu. Jackie Chambers se sice ponejvíce věnovala sólové kytaře, ale ve sborech poctivě držela se zbytkem. Jakmile se k sólovému zpěvu dostala znovunalezená baskytarista Enid Williams, bylo nad slunce jasné, jak právě tato druhá zakládající postava léta skupině chyběla. Právě její drsný zpěv v kombinaci s vyšším dívčím vokálem dával písním správné koule.

 Zatím poslední vydané album Believe (2004) bylo představeno dvěma ukázkami. Never Say Never a New Beginning. Obě písně, potažmo celá deska, ukázaly, že kvarteto je nejsilnější v přímočarých hard & heavy rockových skladbách. Naštěstí experimenty s klávesami z období alba Running Wild (1985) jsou snad definitivně pryč.

 Třetí deska Screaming Blue Murder (1982) byla představena titulním kouskem. V polovině koncertu došlo na nejrychlejší singlovku Yeah Right (vyšla jako pátý sedmipalec v roce 1980, ale dostala se až na druhé album). Jackie si při sóle popošla na výběh mezi hrozící dav a hned se jí dostalo odměny od několika fanoušků v podobě poplácání stále ještě slušně držícího pozadí…

 Na jaře 2002 vyšlo po deseti letech nové album 21st Anniversary – Not That Innocent, na němž ještě spolupracovala zakládající členka Kelly Johnson, ale krátce před dokončením odešla z kapely podruhé. Z této desky zazněla jen předposlední píseň Innocent. Pak už koncert gradoval třemi kusy z debutu. Singlovou Race With The Devil doplnila skorotitulní Demolition Boy a Emergency. Před dvěma roky se dámy skamarádily s londýnskou leteckou záchrankou a znovunatočený singl s posledně jmenovanou písní (jehož výtěžek šel právě na tuto nadaci) ukončil základní set.

 

 Enid Williams

 

 Po mohutném skandování se kvartet rád vrátil. Jackie si připnula na prsa svítivou tabulku s nápisem "Danke, Dresden" a jelo se dál. Take It All The Way bylo áčko úplně prvního singlu z roku 1979. Slavná Tush z repertoáru ZZ Top také nemohla chybět. Ale publikum ještě nemělo dost. A tak spokojené 'babky' přiklusaly ještě jednou. Denise hrající jako chlap si řekla prvním řadám o cígo, dostala několik krabiček a šéfka Kim ohlásila již zmíněnou New Beginning.

 Co říci na závěr? Podařený výlet a dobrý koncert. Vida, nejen pohádky mají šťastné konce!

 

 

Text: František Kovač

Foto: Jiří Rogl

 

 Neznáte Girlschool, jedno z nejzásadnějších dámských komand rockové a metalové historie? Styďte se a u toho si představujte vaši tchyni, vyfiknutou jako vaši milenku (pro mladší ročníky: vaši matku vyfiknutou jako vaši sestru), hrající řádně nabroušený rock’n’roll se stejnou vervou jako strýček Lemmy Kilmister! Už je vám, stejně jako těm zasvěceným od samého začátku, jasné, že nabídka zhlédnout tyhle legendární britské děvy v akci se rozhodně neodmítá? I kdyby to mělo být v samotném horoucím pekle… nebo třeba ve východoněmeckých Drážďanech? Ať tak či onak, čtěte dál.

 Nejprve jsem zamýšlel vyrazit na západ vlastním vozem, jen s kolegou fotografem. Aktuální technické oprávnění mého povozu k provozu však končí termínem 02/2007, takže jsem – vzhledem k potenciálním byrokratickým komplikacím na hranicích – tuto variantu obratem zavrhnul. Naštěstí je nás rock&rollových šílenců v redakci víc a máme i pár obdobně postižených přátel, takže nakonec nebyl problém vypravit z Prahy plný luxusní tranzit značky Mercedes řízený naším P. T. šéfredaktorem!

 

Ve 'východním' Německu jsem už hodně dlouho nebyl, minimálně několik let. Proto mě asi tolik překvapilo, jak jsou tito naši západní sousedé, někdejší socialističtí bratři ve zbrani pod rudou hvězdou, – na rozdíl od nás – daleko. Daleko s vlastní resocializací. Pár příkladů na vysvětlenou.

V hotelové restauraci (která byla klubu Titty Twister nejblíže, a proto jsme do ní před jeho otvíračkou zapadli) se na naši nestandardní partičku mániček v nejlepších letech nedívali skrz prsty ani nagelovaní barmani, ani profesionálně usměvavé servírky, ani ostatní hosté – většinou postarší páry vychutnávající páteční večeře při svíčkách. V Čechách by nás do podobného podniku obsluha buď vůbec nepustila, a nebo by se nám posezení snažila co nejvíce znepříjemnit, abychom vypadli dříve, než většina 'solidních spoluobčanů' v rychlosti zaplatí a znechucena odejde. Inu: host jako host, kup si pivo a kecej si, co chceš, jak by řekl Švejk. Však se taky do stejného zařízení před vlastní akcí přišla postupem času posílit většina hudebníků a hudebnic i s doprovodem. A nevyvstal jediný problém – kde není provokace, není ani konflikt.

Zařídit akreditace přes hranici po e-mailu taky nebyl žádný problém. Naopak, místní promotéři po našem příjezdu vyjadřovali nefalšovanou radost z faktu, že jsme skutečně dorazili. O naší návštěvě dokonce informovali i samotná děvčata, která byla na partičku dlouhovlasých novinářů z 'východního bloku' údajně rovněž zvědavá. Doma aby se člověk volné vstupenky často vyloženě doprošoval a přes potvrzení jejího přidělení se ještě na místě handrkoval s ochrankou, protože ho pořadatel jaksi pozapomněl napsat na seznam hostí.

A napadlo by vás, že barmani neberou spropitné jako samozřejmost, ale naopak za každý cent navíc slušně poděkují? U nás abyste se báli, že když výčepnímu jednou něco nenecháte, příště vás bude buď přehlížet, nebo šidit. O šatně zdarma a skutečně čistých záchodech ani nemluvě.

Skutečností, že klub otevírá až v devět večer, první kapela začíná hrát v deset a hlavní hvězdy jdou na pódium těsně před půlnocí, snad ani nebudu jitřit mnohé domácí rány.

Samozřejmě si nedělám iluze, že na západ od našich hranic – na rozdíl od našeho teritoria – vždy vše funguje, jak má. Takový snílek rozhodně nejsem a taky dobře vím, že i doma se občas něco řádně vyvede. Na druhou stranu, korektnost mladých Němců, s níž jsem se setkal, byla v přímém rozporu s vychcánkovstvím většiny jejich vrstevníků – mých krajanů.

Snad jediným nedostatkem našeho výletu byla neznalost či neochota obyvatel předměstí Drážďan mluvit anglicky, takže jsme si večerní centrum poměrně dobře prohlédli. V centru samotném, v klubu ani v přilehlé restauraci už ale nebyla angličtina vůbec žádný problém.

 

 

Samotné GIRLSCHOOL (v sestavě Kim McAulife – kytara, zpěv; Jackie Chambers – kytara; Enid Williams – baskytara, zpěv; Denise Dufort – bicí) na scénu vtrhly lehce před půlnocí. Podle předem okouknutého playlistu bylo jasné, že koncert připomene všechny důležité okamžiky devětadvacetileté kariéry téhle 'dívčí' party. A opomenuty nezůstaly ani nejčerstvější emise. Ostatně – vizte playlist! Nasazení, s nímž dámy k hraní přistupovaly, by jim mohl leckdo mladší (ať muž, či žena!) závidět. A stejně tak i lehkost a přehled, s nimiž svůj repertoár servírovaly. Přitom byla jejich hra velmi přesná, nebojím se použít ani superlativ 'akurátní', a to včetně všech vokálů, dvoj- a trojhlasů. Zcela přitom chyběly jakékoliv náznaky pozérství, přezíravosti či nabubřelosti, neblahé to defekty projevu mnoha jejich (ne)méně starých a slavných souputníků a souputnic. Žádným divem tedy nebylo, že se dvakrát s díky vrátily na scénu s celkem třemi přídavky. Takhle příjemný a přitom živelnou energií nabitý koncert jsem už dlouho nezažil!

Každý, kdo tvrdí, že ženské nemohou hrát rock’n’roll plnohodnotně, by se měl na show Girlschool neprodleně dostavit. A pokud si náhodou myslí, že mu to nestojí za to, ať se jde radši rovnou spláchnout do kanálu!

 

tyto skvělé recenze jsou převzaty z www.ironshock.net - on-line verze magazínu Rock Shock